Life or death

19. srpna 2013 v 10:18 | PaJaN

Title: Life or death
By: *pk123
Jednodílná


Písničku, kterou doporučuji si k tomuhle pustit: http://www.youtube.com/watch?v=D2m6yrRfS9A

Sedím uzavřený ve svém pokoji snažím se neprojevit smutek nad mou ztrátou. Lehce mohu uvézt jen důvod, proč jsem zrovna tady a ne s mými kamarády z kapely. Žádní kamarádi už nejsou, všechno vzal vítr a mě tu nechal samotného na pokraji všeho. Jediné, na co si mohu vzpomenout, jsou ty vzpomínky, které se staly těsně před tím osudným večerem. Ta scéna se mi přehrává pořád dokola a já si v hlavě přehrávám tu vzpomínku.

"Louisi, pojď už konečně a ty Harry pojď taky!" křičel na nás Paul a já ještě pevněji stiskl svoji matku v objetí a Louis na mě jen kývl, že už musíme vyrazit.
"Mami, stačí zavolat, kdykoliv jsem tu při tobě, i když se stane cokoliv." Neubránil jsem se slzám a znovu ji ještě objal.
"Harry, samozřejmě, že zavolám." Políbila mě na tvář a popostrčila do mě, ať už jdu.
Naposledy jsem zamával a spěchal k našemu autu.
Louis mě pevně držel, zatímco já jsem tiše brečel na jeho rameni.
-
"Hoši, vystupovat, jsme tady." Paul otevřel dveře a tím rozzářil celý zbytek velkého prostorného auta.
Postupně jsme se seřadili a v doprovodu ochranky jsme odešli do rádia.
Všechny ty fanynky kolem nás, které viděly, že brečím, bylo mi trapně, nemohl jsem jim to dovolit, se na mě dívat, když mě tížilo svědomí.
Usedli jsme na naše židle v rádiu a začali jsme probírat rozhovor s moderátorkou tohoto studia.
-
"Takže děkujeme klukům ze slavného boybandu One Direction za interview pro naše rádio," usmála se na nás a my odložili naše "cenné" papíry na velkou hromadu.
"Takže, kluci, jdeme!" vykřikl Paul a my jsme spořádaně vyšli ze studia. Ostré světlo dopadlo na naše tváře a já pohlédl na letní slunce na obzoru.
Uslyšel jsem 4 výstřely, které následovaly těsně za sebou. Pohlédl jsem na své přátele, kteří padali zranění na zem.
"Néé!" zakřičel jsem a do očí se mi vrhly slzy.
Rozběhl jsem se k nim, jenže bodyguardi mě stihli vzít za ramena a táhli mě pryč od nich. Všichni šli s nimi, nikdo nebyl u kluků a neléčil je, nechali je tam jen tak ležet a neměli o ně zájem. Nevím popravdě co se právě stalo, byl jsem dost mimo, měl jsem včas dohonit toho, který na kluky střílel a měl jsem mu ublížit, jenže já to neudělal.
Přes všechen protest mě dotlačili do auta. Bušil jsem do dveří s nadějí, že se otevřou a že se dostanu včas za přáteli.
"Harry, uklidni se, o kluky se postarají lidi z rádia, hlavně, že jsi ty v pořádku," ujišťoval mě jeden z bodyguardů a já mu uvěřil, jenže jsem pořád nebyl v klidu, co když je nezachrání?
-
Hned, jak jsme dojeli k našemu společnému bytu, pobral jsem klíčky a odjel zpátky na místo, kde se to stalo. Nejsem žádná loutka, abych je poslouchal na slovo a udělal pro ně první poslední, o své bratry se postarat musím, bez nich to totiž nejsem já.
"Louisi, Liame, Zayne, Nialle," brečel jsem a rozběhl se za nimi. Byli opravdu u nich lidé z rádia, kteří zoufale volali záchranku.
"Prosím, proberte se." Po tvářích mi stékaly malé potůčky slz, nikdo z kluků se neozval.
Přešel jsem k Louisovi a snažil se u něj nahmatat tep, nic jsem necítil, jeho kůže byla chladná a na tváři ani nebyl ten jeho úsměv.
-
Záchranka nás vezla do nedaleké nemocnice, kde kluky odvezli na sál. Sestřička mě pustila do jednoho volného pokoje, abych si mohl odpočinout. Lehce jsem přivřel víčka a jen nechal volně plout myšlenky, které se právě zrodily v mé hlavě.
Co když už nikdy neuvidím to, jak se Louis usmívá a dělá si ze všeho srandu?
Co když už nikdy neuslyším Zaynovo 'Vas hapenin' a neuvidím, jak se pořád dívá do zrcadla a sleduje sám sebe?
Co když už nikdy neuvidím, jak Liam nejí lžičkou?
A co když už nikdy nedostanu příjemné Niallovo objetí?
Měl jsem otázky, ale neznal jsem odpovědi. Slyšel jsem v hlavě jejich smích, který jsem znával a vždy ho rád slyšel.
"Pane Stylesi, proberte se." Vytrhl mě někdo z mých myšlenek a já znovu rozevřel víčka a porozhlédl se po místnosti.
"Musím Vám něco říct, ale pojďte do mé ordinace," pověděl mi doktor, chytil mě za rameno a odvedl mě.
"Víte, týká se to Vašich přátel."
"Co je s nimi, jsou živí?" Vyletěl jsem ze židle.
"Pane Stylesi, víte, rány byly moc hluboké, ani jednoho z Vašich přátel jsme nedokázali uzdravit. Bohužel, je nám to strašně líto," odpověděl a já v ten moment přestal vnímat vše kolem.
Zhroutil jsem se, co jsem měl dělat? Vzdát se všeho, co jsem měl s mými kamarády a radši být navždy sám?
"Ne, je to Vaše chyba, vy jste je nezachránili," slzy se mi drali z očí a já stále nevěřil tomu co se stalo co se ani nemělo stát.
"Pane Stylesi, uklidněte se, prosím. Doopravdy jsme dělali, co bylo v našich silách."


No a co jsem měl dělat, už jsem nevěřil ničemu. S kluka jsem se rozloučil a všechno se změnilo, naše skupina už není a mě donutili jít na sólovou dráhu.
A důvod, proč tady vzpomínám je ten, že dneska jsou to už 3 roky, co se stala ta vražda a já jsem zrovna v Londýně, na místě, kde se to všechno odehrálo a já nemám dost sil,, abych dneska vystoupil na pódiu a zazpíval, vždy si vzpomenu, jak jsem na pódiu byl s kluky a různě jsme dováděli a co z toho zažívám teď? Už nic, je to všechno jiný.
"Harry, pojď už na pódium," zaklepal někdo na dveře.
"Už jdu." Vzmužil jsem se a vyrazil.
Koncert probíhal normálně až na jednu malou drobnost.
"Protože jsou to přesně tři roky od té tragédie, a vy všichni víte od jaké, rozhodl jsem se, že další písničku věnuji právě jim. Louisi, Liame, Zayne, Nialle, to je pro vás," jakmile jsem domluvil, celý sál se najednou začal osvětlovat fanynky vytáhly své mobily a začaly jimi svítit nad hlavami.
"Now you were standing there right in front of me
I hold on scared and harder to breath
All of a sudden these lights are blinding me
I never noticed how bright they would be." Zpíval jsem slova své oblíbené písně.
Vzpomínal jsem na všechno, co se stalo a co jsem dělal, když jsem se s kluky pohádal. Vedle sebe jsem začal vnímat lehké obrysy postav. Poznal jsem je a věděl jsem, že vždy budou při mně, ať se stane cokoliv, jsme bratři, které nikdo nikdy nerozdělí, jsme jako jeden a ten jeden zůstane.
……….
Tak dobře rozhodla jsem se sem poslat mou jednodílovku. Budu ráda za jakoukoliv kritiku :) *pk123*
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jája Jája | Web | 19. srpna 2013 v 10:31 | Reagovat

Ke konci jsem se rozbrečela :'( k tomu ta písnička...wow :))

2 Leya Caslin Leya Caslin | E-mail | Web | 19. srpna 2013 v 16:52 | Reagovat

Beriem ťa  ;)

3 Nicole Shelley Nicole Shelley | E-mail | Web | 20. srpna 2013 v 12:51 | Reagovat

Pane bože :'((( Já vážně brečím :'(( Je to strašně krásný!

4 ,,Nicol" ,,Nicol" | Web | 21. srpna 2013 v 10:47 | Reagovat

krásne hoci smutné :) ako AFFS ťa beriem, tak si ma aj ty prosim pridaj :)

5 *Teall *Teall | E-mail | Web | 21. srpna 2013 v 19:49 | Reagovat

Chtěla jsem tě poprosit, aby jsi si mě přidala do AFFS

6 Terezz1D Terezz1D | 16. března 2014 v 21:42 | Reagovat

můj bože... ;( plaču...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.