Alone

27. srpna 2013 v 15:30 | PaJaN


Title: Alone
By: Kačíí
Jednodílná


Písnička, kterou si můžete pustit k povídce
Sedím tu sám, zahalen v teplém šedém kabátu, schoulený do klubíčka, objímajíc si nohy rukama. V tuhle noční hodinu bych nenašel nikoho, kdo by se toulal londýnským parkem.
Kromě mě.
Studená lavička mě nepříjemně chladí, ale já sedím dál. A proč jsem zrovna tu? Ví bůh.
Noční Londýn vyhlíží strašidelně a děsivě, nejradši bych se ztratil v tomto velkoměstě. Zmizel navždy.
Fouká vítr a hraje si s mými vlasy a listy lip šustí a připadá mi, že se mi smějí.
Při větším záchvěvu větru se k zemi snese pár barevných listů stromů. Různých barev, teď nerozeznatelných.
Já sleduji snad každičký lístek, který po vzduchu kluže dolů.
Mé řasy jsou pořád vlhké, avšak z tváří mi vítr slzy usušil. Můj známý zářivý úsměv už asi ani neznám. Nepamatuji si, kdy jsem se naposledy usmál.
Smaragdýma očima jsem střelil k nebi. I přes světelný Londýn jdou slabě vidět hvězdy. Někdy dávno jsem možná věděl i jak se jednotlivé jmenují, ale teď už ne. Zahleděl jsem se na jednu zářící v té černotě, někde daleko ode mne. Měla pro mě zvláštní význam, pojmenoval jsem ji po mé lásce. Tiše jsem si povzdechl.
Hlavu jsem sklonil do teplé šály, kterou jsem měl kolem krku.
Přemýšlel jsem.
Za všechno si můžu sám. Odehnal jsem od sebe svého nejlepšího kamaráda a ztratil životní lásku. Je to má vina, jen má.
Možná bych měl jít domů a podřezat si žíly nebo spolykat krabičku prášků, ale uvědomuji si, že bych si ublížil asi tak na dvě minuty, ale těm, co by tu po mě zůstali, mým příbuzným, kamarádům, co mi zbyli, bych ublížil více a na celý život.
Pořád vidím před sebou osobu, dívku, která mi změnila život.
Vidím ji, jak je u mě a jak se směje a rozdává úsměv na všechny strany. Zavzpomínal jsem na to, jak jsme se poznali.
Stála u cesty a klepala se zimou. Tehdy jsem ji viděl poprvé.
Půjčil jsem jí bundu, aby jí bylo lépe.
Okouzlila mě už od první chvíle, což se mi obvykle nestávalo, že bych se zamiloval tak rychle.
Tato vzpomínka vyplula na povrch, protože tenkrát bylo stejné počasí jako je dnes.
Pamatuji si první úsměv, který věnovala jen mě. Byl jsem štěstí bez sebe, když jsem ji viděl další den, chtěla mi vrátit bundu. Nejradši bych jí dal pusu, stačilo jen na tvář, ale neudělal jsem to.
Co se stalo potom, bych nejradši zapomněl.
Seznámila se s mým blonďatým kamarádem a zamilovala se do něj. Do něj, ne do mě. Zranilo mě to.
Já jsem pro ni byl jen špatný přítel, kvůli mé minulosti. Jenže já se od doby co jsem potkal Natalii změnil.
Možná si to časem začala uvědomovat i ona. Snažil jsem se jí být vším byl jsem s ní, když jí bylo nejhůře a ona to později dělala pro mě. Byli z nás velice dobří přátelé.
A pak se mi v hlavě ukázala vzpomínka.
Vzpomínka jak jsme stáli naproti sobě a navzájem si slyšeli tep našeho srdce. Bilo mi tenkrát jako splašené, jako by chtělo vyskočit a patřit jen jí.
Objala mě a já cítil její vůni sladkou, přesně takovou jsem u dívky měl rád. Slyšel jsem a cítil její zrychlený dech na mém krku, její zlatavě hedvábné vlasy šimrající mě na tváři. Pak se stalo něco neuvěřitelného.
Políbili jsme se.
Ten polibek byl tak něžný a smysluplný, po tom okamžiku s ní jsem vždycky toužil, snil, ale nikdy by mě nenapadlo, že by to bylo tak úžasné. Nedovedl jsem si představit nic krásnějšího než byla ona. Šťastné chvíle, ale nikdy netrvají věčně. To ví snad každý.
Natalie nemohla lhát Niallovi. Brzy mu řekla, že mezi námi něco je.
Byl naštvaný a zlobil se, hlavně na mě.
Na jedné ze zkoušek kapely se naše oči střetli a propalovali se navzájem. Nechtěl jsem aby mě nenáviděl, měl jsem ho rád byl to přece můj starší bráška co má rád jídlo. Modroočko to tak jako já nebral začal se se mnou hádat a ječet na mě. Bylo hrozné slyšet taková slova vycházet z úst vždy roztomilého, hodného blonďáčka.
Nevydržel jsem to musel jsem ze zkoušky odejít, nesnesl jsem aby na mě byl někdo naštvaný a zvláště on.
Mířil jsem si to přímo do tohohle parku kde teď jsem, přesně na tuhle lavičku.
Posadil se ni a rozbrečel jsem se. Ostatní jsme možná připadal jako malé děcko. Mě ta hádka sebrala.
Byl jsem tam dlouho, ale pak se u mě objevil někdo blízký.
Niall stál přímo přede mnou a měl skleněné oči. Nechtěl jsem , vážně ne, ale ze záchvěvu vzteku jsem na něj vyjel a seřval ho. Tentokrát já. Se slzami v očích.
Slzy se mu začali kutálet po tvářích. Stál tam tak vinně, ale ten kdo se provinil jsem byl přece já. Ne on.
Chtěl mi něco říct a to ještě před tím než jsem na něj začal křičet. Potom mi to, ale neřekl a bez dalších slov odešel ode mne. Krokodýlí slzy mi z očích nepřestávali téct. Znovu jsem se zhroutil na dřevěnou lavičku.
Přítomných kolemjdoucích jsem si ani nevšímal, pořád jsem přemýšlel, proč jsem mu to řekl.
Zimou jsem se teď zatřásl a v očích se mi znovu objevili slzy při zamyšlení nad další vzpomínkou. Slzy se mi kutáleli z očí stejně jak tenkrát.
Bylo to potom co jsem se pohádal s Nialle téměř až po západu slunce jsem se vydal z parku pryč.
" Harry!" Zakřičel na mě někdo.
Hlas jsem znal patřil mé lásce. Stála na druhé straně silnice. Mávala na mě. Smutně jsem se na ni usmál a ona se rozeběhla za mnou. A to se nemělo stát.
Nestačil jsem nic říct, nějak zareagovat byl jsem ještě příliš daleko, abych ji mohl zachránit od přijíždějícího auta.
Obrovská rána mě nesmírně vyděsila. Semknul jsem víčka k sobě. Srdce mi poskočilo a já čekal co se bude dít dál. Rozeběhl jsem se k místu, kde ještě před chvílí stála Natalie.
Auto co ji srazilo mezitím ujelo pryč.
Ležela jen kousek od toho místa celá pokroucená. Od krve. Chytil jsem si ji do náruče.
Pře slzy, které se mi kutálely po tvářích, jsem téměř neviděl. Volal jsem o pomoc.
Marně.
Nikdo tenkrát nebyl v dohlednu. Vytáhl jsem mobil a volal záchranku. Zoufale jsem prosil, panikařil jsem, ruce celé od krve. Přál jsem si, ať je v pořádku. Rozklepaný jsem se snažil nějak pomoct. Ona mě uklidnila slibovala, že bude vše v pořádku.
Nevěřil jsem ji. Věděl jsem že je na tom špatně. Nevěděl jsem jak dlouho vydrží.
Naklonil jsem se k ní blíže a políbil ji
Věnovala ten její krásný polibek plný lásky. Poznal jsem, že v něm bylo skryto i její sbohem.
Těžce dýchala. Nemohla popadnout dech.
Lehce jsem ji hladil po zlatavých vlasech. Věnovala mi poslední úsměv. Byl ale bolestný a smutný, opouštějící.
Její víčka potom poklesly a to už navždy.
Svět jako kdyby se mi zpomalil, ba dokonce zastavil cítil jsem, jak mi srdce chce vystřelit z hrudi. Jako by mi chtělo utéct, utéct od té strašlivé bolesti která mi tu po Natalii zbyla. Chtěl jsem umřít s ní. V tu chvíli jsem opravdu chtěl.
Můj křik se v ozvěnách ozýval a nenacházel odpovědí. Nikdo se neodvážil přijít a pomoci.
Byl jsem tam tak sám, stejně jak teď. V dálce se ozývají zvony. Přesně dvanáct úderů. Dvanáct hodin. Půlnoc.
Pomalu jsem se zvedl z lavičky. Koukl na místo, kde se to všechno stalo a vykročil jsem opačným směrem…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 onedirection-fan-site onedirection-fan-site | 27. srpna 2013 v 20:04 | Reagovat

Ahoj :))
Bereme Tě do Affs :)))

2 Lizouš :* Lizouš :* | Web | 28. srpna 2013 v 17:07 | Reagovat

Uuuh.. To bylo smutný.. Dokonce mě to i rozbrečelo.. Vážně úžasný!'))

3 annee56 annee56 | 7. září 2013 v 13:28 | Reagovat

Smutny :-( ale uzasny

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.